Na minutku s geologem (Poslední střípky z radotínské mozaiky)

Radotín je doslova protkán historií. Geologické fenomény jsou dodnes v kraji patrné. Kamkoliv se v okolí Radotína vydáme, všude narazíme na nějaké lomy a skalky v lese. Cementárna, její historie, stejně tak jako kamenická činnost, k Radotínu neodmyslitelně patří odnepaměti. Jednu ze zapomenutých památek máme přímo v Radotíně na nádraží…


Lomy u Černé rokle, které ale nesloužily k těžbě vápence na vápno, jsou dnes navštěvovány spíše sběrateli zkamenělin, než historiky. Haldy, které vidíme po pravé straně ve svahu v lese u silnice cestou do Kosoře, vznikly jako odpadní produkt nevyužívaných deskovitě rozpadavých břidlic, které tvořily vrstvy mezi vápenci. Právě tyto černé – tzv. lochkovské vápence se zde ručně těžily. Díky jejich kostkovité odlučnosti a pevnosti byly předurčené k výrobě dlažebních kostek – tzv. chodníkové mozaiky.

Nedaleko Slivence, v lomech na Cikánce jsou odkryty červené tzv. slivenecké mramory. (Slovo mramor je ale v tomto případě „nadužívané“, jde o kumulativní název leštěného kamene, v tomto případě ale vápence. Mramor je geologicky vápenec, který prošel teplotní a tlakovou přeměnou.) Nejvýznamnějším z těchto „mramorů“ stále zůstává ten slivenecký. Lámat ho zde pravděpodobně začal Řád křižovníků s červenou hvězdou, jemuž ves Slivenec spolu s okolními pozemky od r. 1253 patřila. Lom byl později pronajímán i různým pražským nebo místním kameníkům, až ho v roce 1923 prodali firmě Spojené pražské továrny na staviva (později Prastav), která ho vlastnila až do znárodnění 1946. Poté lom vystřídal několik vlastníků.

Rozšíření mozaikové dlažby v Praze souvisí především s mimořádným rozvojem města ve druhé polovině 19. století. Vzhledem k nestejné velikosti štípaných kostek a jejich nepravidelnému tvaru dovolovala štípaná mozaika provedení značně složitých vzorů. Ty se však do současnosti zachovaly pouze výjimečně a často jen ve fragmentech.

A právě takovým unikátem je zbytek mozaikové dlažby v Radotíně na nádraží. Před prodejnou pečiva se nachází unikátní, cca 8 metrů dlouhá a cca 2,5 metru široká dlažba složená z červenavých sliveneckých a černých lochkovských dlažebních kostek. Málokdo o ní ví a ještě méně lidí jí snad věnuje pozornost. Za tu ale rozhodně stojí!

Může totiž pocházet z počátku minulého století a je dosud krásně dochovaná. Jedná se o příklad dlažby štípané, kde pochozí plocha je již užíváním obroušena a oleštěna. Samotné kostky jsou ohraničeny 10 bloky sliveneckého vápence o rozměrech cca 90 x 60 cm. Mozaika je vynikající kvality, původní, ručně sekaná, velmi zdobného provedení hvězd s vloženým čtyřlístkem evokujícím kříž v klasické barevné kombinaci červená - černá.

Poměrně unikátní mozaiková dlažba na radotínském nádraží. Foto: Štěpán RakPoměrně unikátní mozaiková dlažba na radotínském nádraží. Foto: Štěpán RakPoměrně unikátní mozaiková dlažba na radotínském nádraží. Foto: Štěpán RakPoměrně unikátní mozaiková dlažba na radotínském nádraží. Foto: Štěpán Rak

Zbytek mozaikové dlažby se nachází na nádraží v Praze-Radotíně
Foto: Mgr. Štěpán Rak

Poprvé se však dnes ceněné malé mramorové kostky objevily jako součást chodníku spíše náhodou. Legenda říká, že kdosi objednal mramorové trubky na vodu. Nikdy je ale nepoužil, nechal je rozlámat na malé kostky a těmi si vydláždil chodník. Z přednášek Ladislava Špačka z metodické publikace Národního památkového ústavu Péče o památkově významné venkovní komunikace, která vyšla v roce 2007, se dovídáme, že chodníková mozaika byla dvoubarevná, podle předem schválených vzorů, které se většinou měnily na rozhraní domů. Existují ale i výjimky. 


Podobné dlažby jako máme v Radotíně jsou k vidění dokonce i např. v Brandýse nad Labem, v Praze např. u Národní třídy, za pasáží Platýz, na Starém Městě, od Emauz až k Vyšehradu, kde však byly za minulého režimu zality asfaltem. Některé vzory byly dokonce navrženy Ministerstvem kultury jako památkově chráněné, pražská mozaika je totiž originálem, který nemá jinde obdoby.

Ruční práce dlaždičů je dnes mimořádně vzácná. Mistrů svého oboru stále ubývá. Učební obor dlaždič skončil už před mnoha lety, protože o něj nebyl zájem. Dlaždičství je těžká a navíc sezónní práce, ze které bolí záda a kolena. Každý dlaždič denně položí průměrně sedm čtverečních metrů dlažby, každý metr tvoří přibližně 250 kostiček. Kus po kusu je dlaždiči skládají do rámů, řádku po řádce. 

Pokud chcete obdivovat poslední střípky radotínské mozaiky i vy, zajděte si na nádraží v Radotíně a pokochejte se řemeslnou tvorbou dávných mistrů dlaždičů. Osobně jen doufám, že při chystaném projektu rekultivace nádraží a Radotína bude právě tato dlažba zachráněna, neboť se jedná o veliký unikát, kterého by byla věčná škoda.

Mgr. Štěpán Rak

Zveřejněno: 05.09.2016 – Jana Hejrová, DiS. ; Přečteno 9571 x