Oficiální stránky Městské části Praha 16

Naučná stezka Radotín - Zastávka č. 16: Historické zastavení

 Cementárenská drážka
Původní cementárenská drážka vedla ze "staré" cementárny do lomů. Postavena byla v roce 1873. Původně byla tažena koňmi, později malou parní lokomotivou. Lamači kamene někdy tlačili prázdné vozíky do lomu i s pomocí vlastní rodiny, dolů se pak jezdilo samospádem.

Délka drážky byla po ukončení provozu v roce 1959 cca 2000 metrů, dalšího půl kilometru pak měřila trasa po rozvětvení drážky do lomu za dnešní administrativní budovou „nové“ cementárny a u dnešní stanice autobusu "Lomy" a dále pak k Cikánce dalších cca 700 metrů. Rozchod kolejí byl 600 milimetrů, tedy obvyklý rozměr důlního provozu. Vozíky měly dvě nápravy a dřevěné bočnice a čela, byly podobné uhlákům železnice. Podle pamětí byly po ukončení drážky vozíky předány do Chýnova u Tábora, lokomotivy pak zřejmě sešrotovány. Provoz byl zastaven v roce 1959. Po tomto roce se kámen do cementárny dopravoval dumpry.

Technicky byla drážka stavba jednokolejná, s výše zmiňovanými rozvětveními. V Radotíně pak bylo tříkolejné "nádraží". Umístěné mezi Vinohrady a ulicí Slinková, v šířce a v délce mezi Strážovskou a Prvomájovou. Jedna kolej pokračovala přes Prvomájovou do výsypky v drtírně kamene, která se nacházela přibližně v místě dnešního domu č. p. 1365 na náměstí Osvoboditelů. 

Po drážce zůstaly jen vzpomínky, několik dobových fotografií a pomístní název ulice "U Drážky".


Pohled do Radotínského údolí
Foto: Archiv Letopisecké komise Radotín

 Po stopách bývalé drážky, vyprávění Karla Dušánka na webu letopisecké komise

 Mlýny

Za silnicí leží areál středního odborného učiliště Klapice. Málokdo ví, že většina jeho budov byla postavena na zasypané mlýnské nádržce u Hořejšího - Böhmova mlýnu, čp. 11. Nádržka byla roku 1958 zasypaná zeminou odkopanou při stavbě nové cementářské vlečky, která vede na druhé straně údolí. 

První zmínka o mlýnu je z roku 1432. Mlýnská nádržka, přesněji bruslení na ní, se stalo velice populární v roce 1935, kdy kluziště přešlo do péče Sokola. Pořadatelé zajistili perfektní servis zahrnující uschování oděvu, bot, zajistili občerstvení a postarali se o kvalitní led. Bruslilo se za doprovodu hudby nebo večer a při umělém osvětlení. 

Na celém Radotínském potoce, který pramení u cca 22 km vzdálených Ptic, pracovalo kdysi 22 mlýnů. Z nich je dnes funkční jen mlýn Veselých v Chotči. Ostatní slouží k rekreaci či trvalému bydlení, z některých se stalo sídlo firmy.  A jiné zmizely úplně, jako Přední Mašek, na jehož místě dnes stojí cementárna. Mlýny Šarbochův a Kalinův válcový zase ustoupily cementárenským lomům.


Maškův mlýn
Foto: Archiv Letopisecké komise Radotín


Šarbochův mlýn na snímku z roku 1919
Foto: Archiv Letopisecké komise Radotín

Na území samotného Radotína bychom našli čtyři mlýny: 

K mlýnu patřila zahrada a taneční sál, kde byly před válkou pořádány zábavy a sokolské slavnosti. Po 2. světové válce byl majetek zkonfiskován, převzala ho firma Flieder, později "Janka". Z tanečního sálu byla jídelna pro učňovské středisko vybudované na zahradě tohoto objektu. Dnes je zde prodejna zahradnických potřeb.   

Proti proudu potoka stojí původně budova Hadrového mlýna, jehož jméno bylo odvozeno od povolení vyrábět papír ze starých oděvů. 
Foto: Archiv Letopisecké komise Radotín

 Následoval Hořejší - Böhmův mlýn


Pohled na Böhmův mlýn
Foto: Archiv Letopisecké komise Radotín

  
Mlýnská nádržka byla populární ve 30. letech, kdy se na ní za doprovodu hudby a večer i při umělém osvětlení bruslilo. 
Foto: Archiv Letopisecké komise Radotín



Ve 30. letech 20. století byl mlýn rekonstruován na pilu, která byla r. 1948 znárodněna a následně pak zde vybudována strojně traktorová stanice, dnes střední odborné učiliště. Nádržka byla roku 1958 zasypaná zeminou odkopanou přístavbě nové cementářské vlečky, která vede na druhé straně údolí. 
Foto: Archiv Letopisecké komise Radotín

 Dalším mlýnem na radotínském území byl mlýn Prostřední – Farářský či U Hamanů, čp. 27 přestavěný na obytný dům.     

 Posledním mlýnem před ústím potoka do Berounky byl Dolejší mlýn – Šnajperkův. V době třicetileté války byl tento mlýn bez provozu, v sutinách, jako většina budov či obydlí v Radotíně. Roku 1869 byl v Radotíně založen poštovní úřad a nejprve byl umístěn v tomto mlýně, prvním poštmistrem byl hostinský Alois Haman.

Dolejší mlýn skončil svoji činnost před koncem minulého století, objekt koupil Antonín Vichr a zřídil zde firmu Vichr a synové - výroba kovozboží, zvaná Vichrovna. Koncem první války koupil objekt pan Broulím a vybudoval zde smaltovnu, po znárodnění ji převzalo družstvo Smalt, dnes je zde firma S&S vzduchotechnika a pivovar Horymír. 

K dvěma posledním mlýnům v centru obce, přiváděl vodu mlýnský náhon, který tekl mezi radotínskými statky a tunýlkem pod železniční tratí, pokračoval k Dolejšímu mlýnu, aby v blízkosti přívozu vtékal opět do potoka. 

Radotínský potok v části od odbočujícího náhonu až k ústí do Berounky, byl nazýván "Jalovým potokem", neboť vodou byl zásobován nejprve mlýnský náhon a teprve přebytečná voda vtékala do vlastního koryta. Při nedostatku vody jí bylo v Jalovém potoce velmi málo. Povozy jezdily potokem a místo mostů byly přechody po rozestavených kamenech a jednoduchých dřevěných lávkách nazývaných „necky“. 

Na kamenném podstavci tu stával pomník, který připomínal událost, ke které zde došlo 30. dubna 1930, o velikonoční neděli. Později byla tato událost nazvána Rudými letnicemi.

Byla to akce komunistické a dělnické mládeže vedené poslancem KSČ Václavem Kopeckým. Někteří účastníci ale zřejmě nevěděli, že jde o politickou akci. Sešli se v Kosoři a vydali se do Radotína, kde byla předtím akce úřady zakázána. Na okraji Radotína jim cestu zahradil kordon četníků. Na výzvy k zastavení dav nereagoval a začal házet na četníky kameny. Během nich četníci zranili pět dívek. Tohoto tragického selhání využila komunistická propaganda, která z události vytěžila obrovský politický kapitál. Postupným nabalováním lží a polopravd vytvořila z Rudých letnic mýtus, který osudnou srážku povýšil na jednu z největších událostí dělnického hnutí, a zraněné dívky neváhala vydávat dokonce za zastřelené.

V dubnu 1950 byl slavnostně odhalen památník Rudých letnic a stal se místem, k němuž se rok co rok chodil povinně klanět celý Radotín, školami počínaje a továrnami konče.

 
Stráž u pomníku Rudých letnic 1974, na druhé fotografii v roce 1984
Foto: Archiv Letopisecké komise Radotín

Rudé letnice byly povýšeny na událost celostátního významu, která se dostala do encyklopedií a do učebnic. Podle románu Aleny Bernáškové natočil Jiří Sequens v roce 1954 film Olověný chléb. Jeho pravidelné sledování se stalo povinnou akcí radotínských škol. V roce 1992 byl pomník zbourán.